Po r. 1989 se většina z nás propadla představě, že temnoty minulých let odvál čas a před námi se otvírá svobodný a bohatší prostor plný optimismu, - už bude jen lépe. A skutečně se mnohé podařilo. Po zdivočelých devadesátkách mnozí propadli pocitu, že nastolením liberální demokracie s tržní ekonomikou nastaly, alespoň v naší části světa, neměnně pokojné časy. A pak to přišlo. Místo přirozené migrace Evropa nekontrolovaně otevřela bránu nejen pro válečné uprchlíky z utrápené Sýrie, vzplál Notre Dame v Paříži, ulice ztichly v covidové anonymitě bez tváří - až do výstřelů na východě. Když člověk k tomu přidá novou americkou administrativu a ze sna se probouzející a potácející se Evropu, tak mu nebude úplně dobře na duši. Ale co s tím? Nebojte, nebudu Vám jako nějaký eskamotér nabízet laciné návody, jak z této bryndy ven. Jen bych chtěl připomenout jednu z křesťanských ctností. Je jí naděje. Máloco dnes člověk potřebuje víc – ve světě, který jako by ztrácel zdravý rozum – než právě naději. Připomínám, že třemi základními křesťanskými ctnostmi je právě víra, naděje a láska. Jistěže i lidé v této ateistické zemi chtějí a mohou mít naději. Ale ta dostává zabrat v kontextu modernity, která sama o sobě nedokázala nastolit pokoj a mír. My, křesťané na strýčka náhodu moc nedáme. Neříkáme, že nějak se něco stane. Jsme naprosto přesvědčeni o smysluplném vyústění lidských dějin. Věříme, že demonstrativní, a především parazitující síly temnoty budou definitivně překonány, že nad všemi podivnými procesy současnosti je moc, kterou A. Einstein nazval Inteligencí, Bohem. A on nám (všem) říká po svém zmrtvýchvstání: „Nebojte se, nebojte se“.
Mgr. Jan Hedvík+jáhen
Publikováno: 27.05.2025