Nadšeně navrhuji výlet do krásných a blízkých Lužických hor. Spletla jsem si však cílovou skupinu. „My chceme do Legolandu!“
„Tam by se mi to také líbilo, ale bohužel – peníze nerostou na stromech.“
Kompromisem se stává Hop arena v Liberci. Stejně bude pršet, protože na každou akci v mém volnu prší.
Jak?
Vlakem. Nestačí jen do něj nastoupit, ale předem rozmyslet, který spoj bude nejméně vytížený. I přes ohlášenou skupinu prý spoj posílen nebude. „A co když se takových skupin sejde více?“ Odpověď nemám. Tak si pomůžu matematickou indukcí: když se do vlaku vejde n cestujících, tak se jich tam vejde i n + 1. A hned jsem klidnější. Vejdeme se.
S radostí zjišťuji, že se 5.6., v den ředitelského volna a plánovaného výletu, koná v technickém muzeu road fest s bohatým doprovodným programem. Trenažer bagru, stavba Da Vinciho mostu, svařování trubek, práce s geodetickými přístroji, projektování silnic, autotrenažer… To bude paráda! A k tomu vnitřní prostory jako jistota, kdyby náhodou pršelo.
Ještě vyplnit papír, druhý papír, třetí papír a čtvrtý papír, rozměnit dvoukoruny vydělané na jarmarku, zodpovědět na otázky, které jsem 200krát o třídnické hodině sdělila, a můžeme jet.
Den začíná přesně podle plánů. Leje jako z konve. A jen pár dobrovolníků si vzalo deštník.
Staré nádraží není moc přívětivé na čekání v dešti. Hú hú a nasedáme do vlaku. Těším se, že si procvičíme matematiku nad výpočtem ceny jízdného, ale průvodčí mi vytřel zrak. Místo půlhodinového počítání, které jsme zažili při zářijové cestě do Chřibské, bylo za okamžik vyřešeno.
Cestu nám zpříjemnili veselí chlapíci, kteří s plechovkami něčeho ostřejšího přistoupili v Žitavě. Děti si však pozorováním krásně ubíhajících barevných obrazovek svých telefonů ničeho nevšimly.
Cesta podchodem. Žáci se podivně proměňují ve štěkající stvoření a štěkají a štěkají. „Kdo potřebuje na WC?“ Za 10 Kč se nikomu nechce.
Cesta tramvají v ranní špičce. Jsem klidná, když se tam vejde n lidí, tak se tam vejde i n + 1. Buď stojíme na jedné noze nebo visíme na horní tyči. Největší legrace nastává na Fügnerce, kde nastupují další třídy mířící do muzea. A je to v pohodě, protože matematická indukce.
V areálu technického muzea mi došlo, že musel selhat objednávkový formulář, stejně jako má předchozí telefonická domluva s organizátorem akce. Každopádně atrakce byly hezky připravené, daly se absolvovat i v dešti. Vnitřní pavilony nabídly úkryt před průtrží i zajímavou podívanou. Mám to štěstí na velmi skromné děti. Představte si, že jim stačilo 30 plastových kbelíků pod otevřeným nebem, z kterých stavěly komíny. Ani drobné upomínkové předměty nechtěly. Je to divné, polovina z nich nenosí tužky a tu se zrovna nabízely zdarma.
Přesun do průmyslové zóny. V 11 hodin už je MHD poloprázdná, takže je konečně prostor na vyzkoušení triků na horních madlech. To je další věc, v které jsou děti velmi nadané. Trošku se bojím, aby některé nespadlo do košíku jahod, které si jedna cestující položila jen tak ledabyle na prázdné sedadlo, ale jak jsem již uvedla, výkony na tyčích jsou obdivuhodné.
Hop arena. Ještě než jsem stačila odložit deštník stranou, aby okapal, dvacet dětí bylo již převlečených do sportovního, čtyři děti mi podávaly klíče na hlídání a dva žáci mi hlásili rovnou ztrátu klíče. Byli jsme poučeni o chování, zaplatili a už jen skákali a skákali a skákali… Až na jeden pohmožděný kotník jsme to přežili.
Rozchod. Hladová smečka se vyřítila z Hop areny rychlostí, kterou bych nezvládla ani na kole. Na šopování se dost z nich těšilo. Tak schválně, co si koupí a jak stráví volný čas…
Ve stanovený čas se dostavili na zastávku a já zjišťuji, jak si volno užili. Nejdřív si říkám, zda v Baumaxu nebyl nějaký zajímavý blátivý workšop, avšak o nic jsem nepřišla. Šly prostě zkratkou. Někdo si koupil sukni, někdo pingpongovou pálku, někdo lak na nehty nebo pleťovou masku. Cesta autobusem nudná. Nikdo neskáče, nepiští, nejí brambůrky a dokonce ani opičí dráhu na horních madlech už nikdo nezdolává. Že by únava?
Ani náhodou. Při čekání na vlak si připadám jako v cirkuse. Mít dlouhou pásku, tak ji kolem nás natáhnu a vybírám vstupné. Při přesunu podchodem se žáci mění na štěkající pejsky a utíkají, že jim sotva stačím. Že by se těšili domů? Ne, to jen spěchají na WC ve vlaku, které oproti tomu na nádraží nestojí 10 korun. Sedíme všichni a hodnotíme a plánujeme další společné dobrodružství. Kam příště?
Roudnická a Hladíková
Publikováno: 08.06.2026
