Pokud jste si dodnes mysleli, že ryby jsou němí tvorové a že "zpívati si pod vodou, nejde ani náhodou", byli jste dočista vedle. My jsme na tom nebyli lépe, dokud jsme nenavštívili odborné přednášky pro zájemce o biologickou olympiádu pořádané Gymnáziem Botičská v Praze. Letošní ročník olympiády má podtitul "Těžký život ve vodě" a o zajímavosti z podvodního království tak nebyla nouze. Poslechli jsme si například nahrávky ryb žabohlavců, kteří svým romantickým drnčením v době námluv někdy přivádějí lidi k šílenství. O tom, že jiný kraj znamená jiný mrav, zas víme z vyprávění o sledích. Ti se mezi sebou mj. dorozumívají tak, že vypouštějí bublinky z řitního otvoru. Nehněvejme se proto na sledě, pokud si v naší společnosti uleví. Třeba tím jen zamýšlí slušně pozdravit. Největší kuriozitou jsou však bezkonkurenčně hlubokomořské ryby. Samička mořského ďasa srůstá se svým samčím protějškem, takže jsou k sobě připoutáni na věčnost. Taková adaptace se při evoluci mohla nejspíš vyvinout jen proto, že ďasové v té tmě na dně oceánu na sebe nevidí (spekulativní hypotéza).
Druhá, neméně zajímavá přednáška, byla věnována vodním rostlinám. Možná si vybavíte obrovské plovoucí listy viktorie královské, ale třeba už nevíte, že tuto zelenou rekordmanku objevil a popsal Tadeáš Haenke, český lékař, botanik, etnograf, kartograf, cestovatel, ale především rodák z nedaleké Chřibské. Úžas vzbuzovaly také fotografie invaze vodního moru a vodního hyacintu. Jejich zelené koberce je na mnohých místech nutné odklízet speciálně upravenými kombajny, aby vůbec mohly proplouvat lodě.
V Praze by byl spíš zapotřebí kombajn uzpůsobený na odklízení davů, ale nakonec se nám skrze ně podařilo prodrat a jako zázrakem chytit poslední autobus. Nadto jsme se nesmazatelně vryli do paměti Pražanů, neboť jsme neustáli ani jeden rozjezd metra a na jezdících schodech jsme stáli vpravo.
Naše poznávací znamení: Na pozdrav letos podáváme jedině leklou rybu.
RNDr. Štěpánka Dlouhá, foto: Anna Šrajerová
Publikováno: 23.11.2019
