Tak si představte, že někteří naši septimáni a oktaváni jsou tak zapálení do studia biologie, že Den svatého Valentýna dobrovolně z půlky stráví v muzeu a z půlky na cestách. Ti, kteří zvládají více věcí najednou a nemarní čas, na takovou exkurzi dokonce vyrazí v párku. Romantický oběd ve dvou vyřeší bageta a vrkání na lavičce v parku vynahradí prohlídka botanické. Aby ne, když tam navíc mají vzácnou flóru a naučné tabule.
Stručný program exkurze, 14. února 2020, Praha:
9:00 – prohlídka venkovních prostor Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty UK
10:00 – komentovaná prohlídka Hrdličkova muzea člověka
12:00 – návštěva laboratoře molekulární biologie (Katedra ekologie PřF UK)
13:00 – workshop Sběratelé kostí (Hrdličkovo muzeum člověka)
Zásadní momenty:
Přes různé počáteční obtíže (např. hromadná SMS zpráva těsně před odjezdem: „POZOR ZMĚNA! Z DŮVODU NEDOSTATEČNÉ KAPACITY AUTOBUSU MUSÍME JET DŘÍVĚJŠÍM SPOJEM V 5.45 - SRAZ V 5.35. Omlouvám se (vyspíte se cestou :-)“) jsme nakonec šťastně dorazili před vchod Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, ul. Viničná 7 na Praze 2. Zde jsme si ověřili, že mezi velikostí vrat do domu a výškou vzdělání, které lze uvnitř nabýt, existuje silná korelace. Komu dříve připadaly dveře našeho gymnázia velké, snad již netápe v temnotách.
Poté jsme přímou cestou zamířili rovnou do Hrdličkova muzea člověka:
Učitelka: „Dobrý den. Vy jste náš průvodce do Hrdličkova muzea?“
Akademik: „Jak si můžete všimnout, zde se nachází cedulka s nápisem Katedra filosofie a dějin přírodních věd. Doporučuji zkusit zvonek u dveří muzea.“
Druhý pokus byl již úspěšný. Dopoledne nás čekala komentovaná interaktivní prohlídka:
Průvodkyně: „Věděli byste, kdo jsou naši nejbližší příbuzní?“
Student: „Maminka s tatínkem?“
Přírodovědecká fakulta v informacích k programu suše uvádí, že „první zmínka o založení muzea je datována do roku 1922, kdy Dr. Hrdlička nabídl finanční podporu a vytvořil koncepci muzea, která obsahovala čtyři základní oddělení: 1. Fylogenetický vývoj člověka, 2. Cyklus lidského života, 3. Plemennou variaci, 4. Plemennou pathologii a smrt,“ a že „původní koncepce muzea je zachována dodnes.“ Nevím, jak vy, ale já jsem si představila zatuchlou místnost se stejně zatuchlým průvodcem ve vytahaném svetru. O reálném nebezpečí, totiž že průvodkyní je křehká půvabná bytost v halence zavázané nad pupíkem přivádějící chlapce k mdlobám, nikde v propagačním materiálu ani slovo!
Student A: „Ty vážně zelenáš!!!“
Student B: „Ty zase rudneš!“
Kromě záludností, které musí kantor vždy předvídat a neprodleně vyřešit bystrostí svého ducha (jinak by odborná exkurze utrpěla na vážnosti), nabídlo muzeum možnosti dalších předem neavizovaných aktivit:
Učitelka: „V těch vitrínách je nějaká klimatizace, aby mumie zůstaly zachované?“
Průvodkyně: „To ani ne, spíš jde o to, jak odfiltrovat ten zápach.“
(Bystří studenti okamžitě provádí olfaktorickou examinaci staroegyptských mumií netěsnostmi úložných boxů.)
V odpoledním programu nazvaném „Sběratelé kostí“ se studenti proměnili ve forenzní antropology. Dozvěděli se, jak lze z kosterních pozůstatků zjistit, komu patřily. Lektor jim vysvětlil, jak se liší ostatky mužské a ženské a jaké změny se na kostře projevují v průběhu růstu a stáří. Na skutečném antropologickém materiálu jim dále prezentoval dopady vážných onemocnění či zranění. Studenti získané informace později využili při sestavování modelu kostry:
Lektor při pohledu na sestavenou kostru: „Trochu by to bolelo…“
Lektor znovu po krátkém zaváhání: „…dost by to bolelo.“
Milí studenti, děkuji Vám, že jste zúčastnili a bohatě mi vynahradili práci spojenou s organizací akce. Pro mě to byl obzvláště vydařený den! Děkuji Přírodovědcům.cz za zprostředkování neobyčejných poznatků a zážitků a prof. Adamu Petruskovi, že nám věnoval svůj vzácný čas a provedl nás laboratoří Katedry ekologie.
RNDr. Štěpánka Dlouhá
Publikováno: 16.03.2020
