Co takhle pořádnou porci jara? Talíř plný žlutého, teplého sluníčka s oblohou, oblohou blankytně modrou, už bez těžkých sněhových mraků, menu zdravé, chutné a radostné…tak se prosím račte začíst do jara, které nám naservírovala sextánka Ema Rosová.
(Ze slohových prací vybrala Mgr. Jana Petrová)
Smysly okouzlené jarem
Kde jaro začíná? Kde jaro končí? Nejde o čas, jde pouze o pocit. Jaro je kouzlo letního vánku, vůně přicházejícího tepla a zvuk zpěvavých ptáků, kteří se vrací ze své náročné poutě, hledání teplého místa k odpočinku. Stačí jediný nádech v lůnu nezkrotné přírody a každý pozná, že nadešel tento nádherný čas.
Nádech. Právě tím to vše začíná. Nádech nového života. Něco krásného skončilo, ale něco nádherného začíná. Můžeme smutnit, že nás opustila kouzelná zima, ale možná bychom se měli spíše radovat z toho, že k nám přichází něco nového. Jaro je první květina, vyrážející zpod sněhu, první vlaštovka, jež se nám vrátila domů. Jaro je v každém kousku, stačí se jen podívat. Já chci vidět víc, chci zažít, co jen můžu. Utíkám z města, abych přesně ten pocit mohla zažít. S každým krokem jsem si jistější, že se blížím k tomu, po čem mé srdce touží. Začíná to teplým vánkem, který s sebou přináší příslib nového lepšího začátku. Kroky jsou jediné, co ruší zvuky života při okraji lesa. Když i ty nakonec utichnou, můžu si už jen vychutnávat své okouzlující okolí všemi smysly.
Zrak. Pohledem bloudím po prvních zelených výhoncích, jenž překonaly sněhovou pokrývku, aby si vybojovaly své místo na zářivém slunci. Barvy začínají postupně, nejprve nenápadné bíle sukénky něžných sněženek přecházejí v zářivě žluté krokusy pozornému oku neunikne několik drobounkých fialek vykvétajících pod nevinně bílou břízou. Barvy začínají postupně převažovat monotónní, ale přesto impozantní sněhovou bělobu.
Sluch. Ticho, které přinášela bohatá paní zima, už je dávno pryč a svět kolem zaplnil zvuk štěbetajících ptáků, zurčení potoka a vítr prohánějící se mezi větvemi stromů. Poslouchám-li o něco pozorněji, dokážu rozeznat několik druhů lesních pěvců a co by mohlo být tohle? Neznámý zvuk lehce připomínající dusot kopýtek. A opravdu. To, co zatím odhalil jen můj sluch, teď mohl spatřit i můj pohled. Z houštiny se na mě upínají zraky mladého srnce. Tak čisté a nevinné, jak to dokáže jen jaro.
Tohle místo se nyní stalo mou oázou klidu. Jako kdyby mne obemkla bublina květinové vůně, jejíž stěny mě oddělují od problémů za ní. A bylo to tak snadné, jen překročit pomyslný práh mechového koberce a svět byl o něco lepším místem. Zmizet na chvíli z ruchu, jenž tvoří město za mými zády. Stačí tak málo.
Jarní krajina je nic a zároveň úplně všechno, zahrada ticha i oceán zvuků. Každý si najde, po čem jeho srdce touží. Nepotřebujeme mnohé, stačí jen natáhnout ruku a chtít. Nic víc. Jak prosté, že? Tak chtějme, chtějme poznat víc! Chtějme si přivonět k lučnímu kvítí. Chtějme cítit stébla trávy natahující se k našim nohám, jako by toužila po objetí.
Publikováno: 23.03.2021