Poslední zvonění

Poslední zvonění

Letošní poslední zvonění bylo skutečně zajímavým počinem ze strany našich oktavánů. Za těch sedm let studia na gymnáziu totiž nepamatuji extrémnější poslední zvonění. Naštěstí se naše třída semkla a rozhodla se podstoupit tento den společně již od samého začátku.

Shromáždili jsme se na náměstí a jako vojáci mašírovali směrem ke škole. Tam na nás čekala již zhruba stejně početná armáda oktavánů. Začali na nás útočit vodou, nejrůznějšími spreji a hromadou třpytek. Bitva to byla velkolepá a všichni jsme s různou mírou všech předchozích materiálů na těle konečně vstoupili do budovy školy. Ostatně, známky této akce můžete dodnes najít na chodnících kolem školy, které se za slunečního svitu blyští tak, že vás skoro oslepí.

Po přezutí u skříněk jsme začali stoupat po schodišti nahoru, kde jsme obdivovali nejrůznější výtvory moderního umění našich oktavánů. Hned v druhém mezipatře nás překvapila lavice s židlemi, která nápadně připomínala tu z naší třídy. Tato obava se bohužel potvrdila při vstupu do naší třídy (tedy jestli ji vůbec tak mohu označit). Po lavicích a židlích nebylo ani vidu, ani slechu, všude na zemi se válelo obrovské množství toaleťáku, plastových kelímků a také sešitů z různých předmětů, které žáci naší třídy nechali nezabezpečené. Všude kolem byly nápisy, které nám měly nahnat strach z další dílčí akce konané na školním hřišti poslední hodinu. Jak již jistě chápete, volné chvíle mimo vyučování jsme trávili hledáním lavic a židlí po škole a úklidem. Poslední hledaný předmět, tedy náš reproduktor, se zcela náhodně objevil před dveřmi naší třídy až den po posledním zvonění. Další hodiny probíhaly relativně v klidu, oktáva při svém druhém vpádu v době výuky docela šetřila a třeba já jsem vyvázl jen s trochou třpytek a srdíček na obličeji. Nutno poznamenat, že zadní lavice takové štěstí neměly. Nicméně byl to rozhodně „slabý odvárek“ toho, co nás mělo čekat odpoledne…

Celé to začalo tím, že jsme se postavili do řady a jeden po druhém jsme podstoupili doslova „peklo před gymplem“. Nejprve na nás vylili kýbl studené vody, potom jsme šli do dvojobalu (uklidňovali nás, že trojobal nebude…), který se skládal z cukrové vody a mouky. Poté jsme přeskakovali překážky s předmětem, který se asi nejvíce blížil něčemu mezi koněm z hobbyhorsingu a koštětem na famfrpál. Poté jsme jako krabi obcházeli překážky. Dále nás navlékli do neskutečně smradlavého pytle na odpadky, se kterým jsme se museli jako tučňáci po břiše sklouznout skrze dráhu s jarovou vodou. Při dalším zastavení nám pro jistotu svázali nohy páskou a doskákali jsme ke dvěma oktavánům, kteří nám pokládali zeměpisné otázky, po
kterých, i když jsme zodpověděli správně, jsme dostali do obličeje notnou dávku (celkem dobré) šlehačky. Asi si každý z vás dokáže představit, jak jsme na konci vypadali. Páni učitelé nám ještě z pochopitelných důvodů zakázali dojít se umýt do teplých sprch v tělocvičně, a tak jsme se jeden po druhém pěkně omývali pod
zahradní hadicí, v níž se teplota proudící vody snad blížila absolutní nule a celá hlava nám zamrzla snad po půl minutě sprchování. Díky tomu jsme nebyli ve většině případů schopni dostat z hlavy veškerou ztvrdlou strouhanku s vodou, a tak jsme museli podstoupit ještě pořádnou mycí proceduru v našich domovech. Někteří „šťastlivci“ (jako třeba já) museli v tomto stavu ještě do jídelny. Věřte, že pohledy některých lidí na ulici byly k nezaplacení…

No a teď už je jen na vás, milí čtenáři, jaký názor si na poslední zvonění
oktávy uděláte. Zda se jedná o příjemné a zábavné narušení školního stereotypu,
nebo neuvěřitelné plýtvání jídlem, vodou a materiálem, poškozování školního
majetku, ponižování studentů nižších ročníků a opovrhování každodenní dřinou
našich uklízeček, které musí úklidem trávit o několik hodin navíc.

D. Klouček, G7

Poslední zvonění oktávy

Letos proběhlo poslední zvonění oktávy ve velkém napětí, možná až příliš velkém. Už od začátku bylo jasné, že se to na rozdíl od předešlých ročníků neobejde bez problémů. Oktáva se rozhodla rozloučit se se školou naplno. Bohužel to vyústilo v nepříjemnou situaci. Zatímco někteří studenti se bavili, mezi učiteli a některými
žáky už tak nadšené reakce nebyly. Bylo vidět, že trpělivost některým z nich pomalu docházela. Příliš velké používání smradlavých věcí nemálo lidem přišlo přinejmenším otravné a učitelům se nelíbilo poničení několika věcí a přehnané přeorganizování tříd.

My jako septima jsme to sledovali trochu s nadhledem a zároveň s vědomím, že příští rok to budeme právě my, kdo bude organizovat poslední zvonění, a dalo nám to tedy hodně podnětů k zamyšlení. Jak najít rovnováhu mezi zábavou a respektem k ostatním studentům a učitelům. Jak pobavit spolužáky, ale přitom nezničit školu a neznechutit tím den ostatním.

Součástí programu bylo i symbolické „pasování“ nás septimy na budoucí maturanty. Oktaváni nám nasadili šerpy vyrobené z pásky „Zákaz vstupu“. Nechyběly samozřejmě ani různé úkoly. Některé byly klasické, jiné zas trochu trochu originální. Třeba ten inspirovaný z internetových trendů, kde jsme se museli ponořit do vody a navrch se pak namáčet v mouce. V tu chvíli je to zábava, na nic pak ale bylo to ze sebe dostat ven, já šel naštěstí první, a tak jsem měl čas se v klidu sám osprchovat, než vůbec ostatní dokončili připravenou dráhu.

Celkově pro nás jako septimu byl tento den prospěšný a zároveň velmi zajímavý.
Ačkoliv několik studentů a učitelů by mělo námitky, tak já si myslím, že se letošní
oktávě ten den docela povedl.

Martin Klaus, G7

Poslední zvonění

Nastal den, den, kterého se každý septimán bojí. Poslední zvonění. Ale ne, je to den, kdy oktaváni pasují septimány právě na oktavány. Ať už se to zdá být strašné, nakonec si z toho každý
odnese skvělé vzpomínky.

Tento den začíná normálně. Jde se do školy, ale všude okolo školy jsou nastoupení oktaváni a vyčkávají na spolužáky. Těší se na to, až jim něco provedou, aby poté ve škole byli pomalovaní, mokří a smradlaví. Posypou všechny totiž třpytkami, polijí vodou, která je navoněná, a pomalují obličej. Poté ve škole všechny třídy čekají, až oktaváni vtrhnou do třídy, kde udělají to stejné. Poté už se vše soustředí pouze na jednu třídu, a to na třídu septimu, což byla letos moje třída. Musím uznat, že jsem na začátku dne byla trošku vystresovaná, ale poté jsem to brala všechno s humorem a vůbec jsem nemyslela na to, co přijde místo poslední hodiny na hřišti.

Na hřišti se totiž místo poslední hodiny odehrává právě pasování septimánů na oktavány. To znamená, že si pro nás maturanti připravili takovou opičí dráhu, která obsahovala ice bucket
challenge, mouku a cukr na obličej, neustálé házení a stříkání vody na tělo a obličej, slalom, hod do koše, klouzačka, svázání nohou, šlehačku do obličeje s kvízem a poslední, ale to nejdůležitější, pasování na oktavány. To vše je poslední zvonění. Navíc na nás koukala celá škola, o to je zajímavější.

Pro někoho se to může zdát jako blbost. Já se přiznám, že jsem před tou opičí dráhou byla taky ve stresu, ale ten zážitek s celou mojí třídou je potom k nepopsání a zůstane mi na celý život. Taky je to krásné rozloučení s ročníkem oktáva. Nikdy bych o tuto příležitost nechtěla přijít. I potom, co jsem z obličeje a vlasů dvě hodiny dostávala dolů mouku.

K. Weberová, G7

Poslední zvonění z pohledu přeživšího

Přišli s kostýmy, pískali na píšťalky a v rukou nesli pěnu, třpytky, konfety ve spreji a lahve s vodou a octem. Maturanti a poslední zvonění.

Už při příchodu k pozemku školy sílila kakofonie všech píšťalek. Sotva jsme přišli ke škole, už jsme měli na obličeji srdíčko nakreslené rtěnkou. Dále pak následovalo postříkání vodou s octem a pár vyvolených, ke kterým jsem patřil, tuto směs měli možnost vyzkoušet i instilací do očí. Radost z toho že už jsme v půlce cesty ke dveřím nás přešla v moment, kdy jsme viděli, jak se k nám blíží maturanti se třpytkami. Někdo měl to štěstí a měl ve vlasech pár třpytek, někteří takové štěstí neměli a ve vlasech měli celý třpytivý zásobník. Naše cesta byla završena u dveří školy, kde maturanti stáli jako strážci. Tam jsme to znovu pro jistotu schytali vodou s octem, konfetami ve spreji, a dokonce i pěna na holení skončila v našich vlasech.

Když už jsme čekali, že je všechno za námi, tak jsme zjistili, že naše třída je vzhůru nohama. Židle byly přilepené k oknům, lavice na jedné hromadě a tabule popsaná nápisy, které nikdo z učitelů radši nečetl nahlas. Někteří se radovali, že se aspoň nebudeme učit, ovšem někteří učitelé tu euforii nesdíleli. Nějaké třídě zmizela tabule, té další zmizely sešity. Naše studijní cesta vedla teda do jiné třídy, která byla ještě v dobrém stavu, abychom se bez starostí mohli věnovat goniometrickým rovnicím. Druhou vyučovací hodinu se ovšem horda maturantů vrátila a tentokrát už se tomu opravdu nikdo nevyhnul. Maturanti své tažení ještě zpestřili pro vybrané jedince, kterým na hlavě přistálo vejce.

Názory nejen studentů ale i učitelů byly velmi proměnlivé a rozporuplné, a tak se do šesté a poslední hodiny, kdy mělo být „pasování septimánů“, debatovalo v úzkých kruzích, zda by mělo opravdu poslední zvonění být takové jaké je. Někteří si ho užívají, někomu nevadí, někdo přežívá a někteří radši do té školy ani nešli. Ovšem hodiny utíkaly a na řadu tedy přišlo už zmíněné „pasování septimánů“. Taková už školní tradice je, že při tomto okamžiku se vodou ani moukou nešetří, ovšem to nejvíce pocítí právě septimáni. Ti měli možnost si užít připravenou trasu, kde na prvním stanovišti byli pokřtěni kýblem vody a opodál si měli obalit obličej v mouce. Dále následovalo několik stanovišť, kde využili svoji fyzickou zdatnost, a nakonec si sjeli v pytli krátkou cestičku, na jejímž konci jim maturanti slepili nohy izolepou.

Otázkou tedy zůstává, jestli se podoba posledního zvonění bude jakkoliv měnit, aby si to užili všichni a aby se někdo necítil poníženě. Pokud bude teda poslední zvonění pozměněno, nezbývá nám než doufat, že to opravdu skončí nějakou třídou, která to jednou provždy zastaví, a že se nebudeme vracet ke starým generačním křivdám.

J. Moule, G6

Poslední zvonění z pohledu septimána

Den jsme začali netradičně, celá třída jsme se sešli na náměstí. Bylo to hezké, vidět všechny pohromadě, ve starém oblečení a s dobrou náladou. Společně jsme se pak vydali ke škole, kde už na nás čekala pořádná dávka zábavy a „bídy“. Byli jsme počmáraní, polití a o tom zápachu ani nemluvím.

Když jsme vešli do třídy, nestačila jsem se divit. Nebyla tam ani jedna lavice, tabule byla polepená barevnými lístečky, papíry rozházené po zemi a nábytek poschovávaný snad po celé škole. Místo normální výuky nás čekal smích a chaos, ale brali jsme to s nadhledem.

Šestá hodina byla vyvrcholením celého dne. Na hřišti nás čekalo pasování na oktavány. Polili nás vodou, hlavy jsme namáčeli do vody s cukrem a moukou, museli jsme skákat se slepenýma nohama, házet na koš a plnit různé úkoly. Všichni jsme se smáli, počasí nám přálo a já si ten den opravdu užila. Patří to k tomu a stálo to za to.

E. Beranová, G7