Cítit se jako tekuté zlato

Krása je hrůzná. Krása je teror. Krása je iluze, jež nás nutí konat věci, kterých bychom za bdělého stavu, neopojeni jejím jedem, nebyli schopni. Před vším, co nazýváme krásným, se strachy třeseme. Nezáleží na tom, jak moc onu věc obdivujeme, jak hluboko nás zasáhla – cokoli, co nazýváme krásným, nás paralyzuje.

To jsem cítila, když jsem stoupala vzhůru. Připadalo mi, že zatímco má tělesná schránka postupně odumírá únavou, duševní podstata je každým krokem volnější. Stačilo mi jen jít – nevnímat, že zakopávám, nevnímat tíhu nákladu, jejž jsem nesla na zádech, nevnímat, jak se mi v ponožkách zvětšuje krvavá skvrna, nevnímat slanou pachuť na svých rtech. Krása je teror, a byla to přesně ona krása, jež mě přiměla se zastavit. Obě dolní končetiny mi v momentě pohltil ohňostroj bolesti a páteř se mi napnula jako tětiva luku, a možná to byl poslední moment mé tělesné schránky, poslední křeč, než odumřela, ale co na tom záleží, když obdivujete krásu? Do této chvíle nevím, zda jsem se cítila jako na vrcholu, nebo na dně světa. Ach hory, kéž bych! Kéž bych mohla mít, a kéž bych mohla být, a kéž bych se ještě někdy cítila tak bezpečně ve strachu! Nacházet se v údolí mezi horami, vzhlížet vzhůru, oslepena z té neměnící se křídově bílé barvy přecházející v barvu šedivou, a být omámena tou hrůznou, velkolepou krásou. Cítit se tak bezpečně a prázdně, nevnímat své tlukoucí srdce, cítit se tak volně a přemáhat touhu křičet, a nakonec brečet úlevou. Nechat se unášet.

Cítit se jako tekoucí zlato.

Laura Volšičková

G7.B