Víš, proč les utichá, když procházíš kolem?
Proč jak predátora straní se tě lesní zvěř,
proč ptáci utichnou, jak kdyby jim smrť vzal dech?
A až když ztišíš se, a tvé kroky budou lehké,
jako bys po cukrové vatě chodil,
a nejmenší větvička pod tvými kroky nepraskne jak zlomená kost,
tehdy, až dech tvůj bude lehký jak nejjemnější vánek
a svou silou nepohnul by ani vznášejícím se pírkem,
tehdy vrátí se ptačí zpěv, co jak sbor fléten a píšťalek krajem zní,
a jak vůně čerstvého koláče line se do všech zákoutí.
Jejich kroky vířily prach a drobné kamínky, které jak přikrývka ležely na cestě. Čeřily prašný povrch z jeho ustáleného obrazu a modelovaly jej do nového obrazce, jak malíř, co se štětcem přehnal po plátně, jejich nohy zanechávaly otisk sama sebe na cestě, co jak plátno pod nimi se rozpíná.
Chladný vánek jim čechrá vlasy a nese ve svém chladu děsivé náznaky neúprosně blížící se Morany k našim dveřím. Však bez myšlenek na krutý mráz a bělostné peřiny pokrývající svět, kráčejí dál vstříc skalnatému vrcholu.
Po cestě ztrácí jejich nohy prvotní rychlost, zpomalují únavou a vyčerpáním, avšak stoupají stále po strmém bezduchém povrchu vstříc cíli, který jim ještě nepadl do zorného pole. Čím výše jsou, tím studenější a prudší se zdá vítr být a země pod jejich nohama jako by ubývala. Půda, ač pevná, jako by se každou chvílí mohla zřítit vstříc zemi hluboko pod ní, která jim už otvírá svou vřelou náruč a těší se na jejich návrat zpět k ní. Vždy ona je země, matka všeho, proč tedy stoupají do výšin pryč a daleko od jejího bezpečného náručí? Nechá je však stoupat, nestrhne je svou mocnou silou zpět k sobě, jen jak matka své děti, pozoruje je země, jak se vzdalují z jejího dosahu.
Pak náhle vzduchem roznesou se hlasy, jak chorál vítězný, jak řev toho, kdo v ringu stát zůstal poslední, když stanou na vrcholu kamenného, k nebi se tyčícího velikána, jenž hoví si v údolí a převyšuje všechny ostatní.
Magdalena Řebíčková
