CO KDYBY...

Občas tak jedu autobusem a projíždím město, kde jsem vyrůstala. Koukám z okna a pozoruji lidské životy kolem. Občas přemýšlím o tom, co by bylo, kdybych neudělala stejná životní rozhodnutí. Co by bylo, kdybych byla perfektní, kdybych odpustila všem kolem? Co by se stalo, kdybych v jedné maličké uličce mé životní metropole zvolila jinou odbočku? Co by se stalo, kdybych nepotkala ty stejné lidi? Jak by můj život vypadal, kdyby těch lidí z mého života tolik neodešlo? Jaká bych byla já?

Otázku „co by kdyby“ si ovšem dokážu klást i v globálním měřítku. Co by se stalo, kdyby se lidé poučili ze svých chyb? Co by se stalo, kdyby lidé nebyli tak sobečtí? Co by se stalo, kdyby se nikdo nehnal za penězi? Co by bylo, kdyby lidé neměli víru? Co by se stalo, kdyby v nás zemřela lidskost?

Většina lidí vám řekne, že toto jsou hloupé otázky, kterými ztrácíte svůj drahocenný čas. Ten samozřejmě můžete využít mnohem lépe. Třeba prohlížením sociálních sítí, nebo chatováním s vašimi kamarády, nebo se třeba radši běžte koukat na televizi, poněvadž stejně nic nového světu už nejspíš nepřinesete. Jste v něčem dobří? Aha, jak vám jde škola? Nic moc? Tak to je smůla, nic z vás nebude. Běžte se raději věnovat učení věcí, které vám nedávají smysl, protože společnost určuje to, jaké znalosti jsou validní. Vaše otázky „co by kdyby“ budou připadat zbytečné těm, kteří uvnitř sebe dobře vědí, že se bojí změn a originálních nápadů. A ještě hůř, bojí se toho, že kdybyste si na důležitou otázku „co by kdyby“ dokázali správně odpovědět, tak tím světu ukážete, co ve vás je. A jim ukážete, že máte kvalitu, kterou oni postrádají.

Vím, že jsme všichni od malička učeni respektovat nějaký řád a nějaké autority, ale občas toto respektování chápeme úplně špatně. Odkdy respekt k autoritám znamená nikdy nevzdorovat jejich názorům a nevyjadřovat ty svoje? Od kdy respekt ke společnosti znamená podřizovat se všem jejím normám, i když nám nedávají smysl?

Občas mi přijde, že lidé se raději nechají strhnout davem, než aby z něj vystoupili. Když už si myslím, že je to jinak, tak nastane situace, kdy chce být každý něčím odlišný, a tak někdo vystoupí z davu. Problémem je, že dav udělá najednou také krok dopředu, protože dnes chce být odlišný svým způsobem každý. Všichni chtějí být strašně jiní a originální. Nedivte se pak, že nakonec není originální nikdo.

Mám vnitřní obavu o příští generace. Občas vnímám to, jak se prosazuje v naší generaci takové odosobnění. Lidé se formují podle odlitku z toho, co jejich vrstevníkům přijde většinově správné. Radši si strčí roubík do pusy a půjdou s davem lidí, kteří jdou cestou, která se jim příčí jako houf zmanipulovaných oveček.

Proč jsou lidé toto ochotní podstupovat, nechápu. Ale je smutné to, jak se někteří lidé (a je jich čím dál tím více) učí neposlouchat svoje vnitřní já. Svoje lidské svědomí. Toto by mělo za následek úplné vyhasnutí plamene lidskosti, toho, co z nás dělá lidi.

Co kdyby se lidé učili respektu, ale také posuzovat okolní vjemy a názory na základě svého vlastního uvážení a svého vlastního svědomí. Myslím si, že srdce člověka je svobodné, ale svědomí je majákem dobra v člověku. A co by bylo, kdybychom na tyto věci zapomněli? Na tuto otázku si nepřeji znát odpověď.

A tak na konci znovu přemýšlím, přemýšlím o tom, co by bylo, kdybych nepotkala ty samé lidi a neudělala ty samé věci. Myslím, že jsem dospěla k odpovědi a radě, kterou bych ráda předala.

Vždycky se obklopujte lidmi, kteří se nebojí stát proti davu. Obklopujte se lidmi, kteří ví jaké poznání a vědomosti, jsou opravdu validní. Obklopujte se lidmi, kteří vám umožní růst. Obklopujte se těmi, kteří si najdou čas přemýšlet nad hloupými otázkami „co by kdyby“, které máte. Obklopujte se lidmi, kteří vám dodají sílu k tomu, dělat to co vás baví. A hlavně těmi, kteří vám dají pohlavek, když vidí, že si ho opravdu zasloužíte. Já jsem jich kolem sebe našla mnoho a díky tomu můžete číst to, co jsem právě napsala.

Karolína Rambousková

G7.A