Velká krosna mě převážila na zem. Stalo se to nečekaně. Stála jsem, najednou cítím, jak se mi podlamují nohy. Padám na zem. Tedy spíš na batoh, který je pomalu větší než já. Zasněně ležím na krosně a pozoruji úžasnou přírodu okolo a slunce, které bude zanedlouho zapadat. Je kolem šesté hodiny večer. Vzpomínám, jak to všechno začalo.
Se třídou a dvěma učiteli jsme předevčírem vyrazili do Slovinských Alp na sportovně-turistický kurz. Pochodovali jsme devět hodin a ušli 11 km. Druhý den to bylo 12 km, dnes máme v nohou 9 km. Většina z nás si sáhla na dno. Skoro všichni z mé třídy mají nové boty a zkouší poprvé horskou turistiku. Už víme, že to nebyl dobrý nápad. Neprošlápnuté boty a hory nejdou dohromady, to někteří zjistili hned první den. Chodidla jsou plná puchýřů a mozolů. Jenže cíl byl daleko, museli jsme zatnout zuby a vydržet. Těšili jsme se na chvíle odpočinku v horské chatě ve výšce 1 800 m n. m. Teď nás čekají poslední metry a můžeme si užívat horkou sprchu a teplé jídlo.
Namáhavě vstávám a vydávám se na cestu. Všichni jsou netrpěliví. Už by nejradši leželi ve svých pohodlných stanech. Pozor, už víme, co je nepohodlí, takže nám stan připadá útulný jako hotel. Většina bude bojovat s bolavými koleny a namoženými svaly. Vyrážíme na cestu. Učitelé nás varují před deštěm. Vpodvečer má začít pršet, proto jsme vyšli už brzy ráno. Všichni doufají, že nás déšť nezastihne. Po dvou hodinách sestupování, velmi nepříjemného pro naše kolena, máme pauzu. Najednou se lekneme, slyšíme hrom a po něm přichází blesk. Jsme unavení a ztrhaní. Nikdo nechce, aby začalo pršet. Jen co si sundám batoh, abych si vytáhla pláštěnku, cítím na obličeji první velkou kapku. Spustí se prudký déšť. Další hodinu jdeme po kluzkých kamenech. „Už jen chvilku a budeme u autobusu,“ slyším učitele. Najednou rachot a zvuk padajícího kamení. Podívám se za sebe. Moje kamarádka uklouzla po kameni. Zavolám na ni: „Jsi v pořádku?“ Přes hlasitý déšť nic neslyším. „Podvrtla si kotník“ volá jeden z učitelů, který šel za ní. Zbytek cesty jí pomáhám. Když dojdeme, zmoženi náročnou cestou, nemůžeme se dočkat, až se vykoupeme. Někdo prohlásí: „Pokud naše třída zvládla tři dny v horách, zvládne všechno.“
Zuzana Mágrová
G7.A
Líbí se Vám článek?
Podívejte se na další články
Hledání hranic, aneb proč by měl každý alespoň jednou putovat po horách
"Má romantická idea o toulkách po lesních cestách, panoramatických výhledech do krajiny, ze které vystupují mohutné skály, o čerstvém horském vzduchu a upevnění přátelství se spolužáky byla poněkud naivní. První den s krosnou na zádech smetl mé představy stejně, jako voda smete suchý rákos." Eliška Pondělíčková
Výlet do zoo s Primou A
Anička Menšíková ve svém článku vzpomíná na školní výlet v primě. Paní učitelka totiž vzala třídu na safari ve Dvoře Králové a zprostředkovala tak všem nezapomenutelný zážitek.
Kdybych se mohla vrátit zpět v čase, udělala bych to?
„Každý si však aspoň jednou řekl větu: ‚‚Kéž bych řekl něco jiného‘‘, nebo: ‚‚Kdybych se vrátil v čase, tak bych to rozhodně udělal jinak‘‘. Chyby z nás však dělají lidi. Jak můžeme vědět, že vrácení by nezměnilo náš život naopak k horšímu...“ Anna Ryšavá