Zdá se mi to, nebo mám kameny na zádech?

Brzy ráno jsme si měli v kempu zabalit opravdu pouze nejnutnější věci na třídenní pobyt v horách. Takže trochu oblečení, trochu jídla, které je tak trvanlivé, že bude poživatelné snad ještě za 20 let, nějaká hygiena, spacák. Myslela jsem, že jsem to odhadla tak akorát. Vyrazila jsem s obrovským odhodláním a nadšením, že výstup hravě dokážu. Mám přece sportovního ducha. Tedy myslela jsem si to. Nasadila jsem vysoké tempo, byla jsem mezi prvními. Krajina pěkně ubíhala, kochala jsem se přírodou.

Terén se ale začal měnit, byl o dost náročnější, strmější. Batoh mi tak ztěžknul, že jsem začala uvažovat, zda nemám přibalené nějaké zlaté cihličky, jaká to byla tíha! Nohy mě přestávaly poslouchat, kam se jen poděla moje fyzička? No řeknu vám, hledala jsem ji marně. Teď už byly těžké i moje nohy, jako by na nich byla přivázaná koule. Funěla jsem ostošest, někdy se mi zdálo, že se mi z plic vytratil všechen kyslík. Kam proboha zmizel? Moje kamenná krosna byla těžší a těžší, až jsem měla obavy, že se převážím dozadu a skutálím se zpět do kempu. Měli jste někdy pocit, že to nezvládnete? Ale strašně moc to chcete dokázat? Posouváte tím svoje fyzické hranice možností. No, a když se občas nezadaří, svět se asi nezboří, země se bude točit dál, prostě nás to posílí do budoucna. Někdy je potřeba spadnout na to pomyslné dno a mít možnost se zase odrazit.

V jednu chvíli jsem spatřila záda všech mých spolužáků, skončila jsem na chvostu výpravy. Moje sebevědomí naprosto spadlo, zdálo se, že já to snad nezvládnu. Tak takhle asi vypadá sáhnout si na samotné dno. Připadala jsem si, jako bych zdolávala Mount Everest. Vítala jsem každou přestávku k odpočinku. Pan učitel si všiml mého rozpoložení a batoh mi na chvilku vzal. Nakonec mně můj spolužák nabídl výměnu, já jsem nesla jeho lehčí batoh a on můj cihlový. A hned bylo lépe. Ale stále jsem byla na chvostu. Tak tedy nevím, čím to bylo. Ponaučení pro příště? Určitě zlepšit fyzičku a neplnit batoh zbytečně kamením.

Aneta Hubáčová

G7.A