Co mi daly hory

Probouzím se přilepená na plachtě stanu. Spaní ve spacáku je asi tak pohodlné jako spát jako ve svěrací kazajce. Byla sedmá hodina ranní, ostatní holky ještě spaly. Opatrně jsem se prodrala ze stanu. Nad jezerem se vznášela mlha. Věděla jsem, že bych měla začít balit, ale jezero mě lákalo k sobě. Sedla jsem si na břeh, o této krajině by určitě psal i Mácha.

Před začátkem kurzu jsem odpočítávala každý den do odjezdu. Každým dnem ve mně rostla obava. Celý týden, v úplně cizí zemi. Do čeho jsem se to zase zapsala? Na druhé straně jsem však věděla, že na zážitky z kurzu budu vzpomínat do konce života.

Měla jsem pravdu. Náročnější týden jsem ještě nezažila. Každý krok byl utrpení, při každém hlubším nádechu mi vystřelila, už do tak namáhaných zad, další bolest. Proklínala jsem každou věc, kterou jsem do té krosny zabalila. Avšak bolest a utrpení byly odměňovány nádhernou přírodou Julských Alp.

Na začátku dne jsem měla vždy plno elánu, jak však den pokračoval, snižovala se energie a zvyšovala touha po chatě a teplé večeři. Kdybych věděla, co mě čeká, nikdy bych tam nešla. Po první hodině stoupání do zdánlivě nekončícího kopce jsem věděla jednu věc. Jít do hor byla chyba. Co mě to vůbec napadlo? Při výstupu do hor je kromě fyzické síly, důležitá síla psychická. Snažila jsem se tedy myslet na budoucnost. Na to, jak budu v pátek ležet na pláži v Chorvatsku, nebo na to, až budu vzpomínat, jak jsem to dokázala.

Hory mě naučily, jak některé věci bereme za samozřejmé. Už druhý den v horách jsme snili o teplé sprše, meruňkovém kompotu a vlastní posteli v pokoji, který nemusíme sdílet s devatenácti lidmi. V podstatě mi ale v tom nepohodlí bylo pohodlně. Mít míň je totiž občas víc. V našem moderním, přehlceném světě jsme obklopeni věcmi, které mnohdy nepotřebujeme. Nakonec jsem si tu krosnu i oblíbila. Sice to byla váha navíc, kterou jsem musela neustále nést na svých zádech, ale bylo komfortní vědět, že všechno, co potřebuji, je na jednom místě.

Kurz mě ale naučil hlavně samostatnosti, která je s nepříjemně blížící se dospělostí důležitá. Sami jsme si vařili, balili i stavěli stany. Samostatnost neznamená být na všechno sám. Občas si prostě s něčím nevíte rady. Pak je dobré obrátit se na někoho, komu věříte. Hory dokáží vztahy posílit nebo zničit. A naše rozhodně posílily.

Hory nás zlomily a moře dodělalo. Na cestě zpátky byla minimálně polovina nachlazená, zraněná, nebo nemocná. Avšak vím, že kdybych měla možnost jet do hor znovu, jela bych bez přemýšlení. Může za to touha po zážitcích? Dechberoucí výhledy? Nebo pocit toho, že náš stres je vlastně zbytečný, protože jsme oproti tomuto světu tak malí? Pravděpodobně kombinace všeho. Dnes jsem si však jistá, že hory dokáží změnit člověka. Stále myslím na větu: Zážitek nemusí být nutně pozitivní, důležité je, aby byl intenzivní.

Anna Ryšavá

G7.A