Hledání hranic, aneb proč by měl každý alespoň jednou putovat po horách

Má romantická idea o toulkách po lesních cestách, panoramatických výhledech do krajiny, ze které vystupují mohutné skály, o čerstvém horském vzduchu a upevnění přátelství se spolužáky byla poněkud naivní. První den s krosnou na zádech smetl mé představy stejně, jako voda smete suchý rákos.

Nekonečné stoupání, šplhání po kovových hřebech ve skále a k zemi stahující krosna. Ale šplhala jsem dál, vystoupala každý jediný metr, a skoro na pokraji svých sil s docházející vodou jsem se občas zahleděla do dálky, lapaje po dechu. Odměnou mi bylo útočiště s postelí na horské chatě, které sice nenabízelo ani špetku soukromí nebo teplou sprchu, ale spánek s vědomím, že na mně nebude pršet.

Druhý den, při nekonečně zdajícím se pochodu, jednu chvíli v dešti, kráčeli jsme po hřebenech a svazích. Člověk měl spoustu času na přemýšlení. Já jsem hledala síly a odvahu na to, abych mohla jít dál. Vzdala bych to dávno na začátku, kdybych měla možnost.

Cesty se mi zdály nekonečné, každý jednotlivý sval mě bolel, a v  den třetí, kdy jsme scházeli z druhé horské chaty dolů a mířili do kempu, jsem našla své dno. Každý krok nesnesitelně bolel, každá kapka deště, jakoby se mi vysmívala.

S odstupem, když teď myslím na to, jak jsem se rozplakala ve sprše v kempu, když na mě po třech dnech pochodování v horách začala téct studená voda, vidím věci jinak. Kdyby se mě někdo zeptal, co člověka utvrdí a posílí, odpovím mu, hory. Posílí vás něco nového. Překonat se a posunout hranice. Dělat dokola ty samé a známé věci, které jsou pohodlné, vás nechává stát na místě. Myslím si, že každý by měl s krosnou vyrazit do hor, a věřím, že taková zkušenost člověka činí silnějším, na těle i duši.

Proč je to důležité, zažívat nové věci? Proč bychom se měli vystavovat situacím, kde nám dochází síly? Odpověď je taková, že nemusíme. Ale že ke každému dobrému životu a silnému člověku takové věci patří. Překonáváním překážek rosteme a pro mě byl každý další krok po suťovém svahu malým vítězstvím. Pochod v horách jistě není pro každého, zvážit musíme fyzickou i psychickou zdatnost a tělesné předpoklady. Ale každý, kdo může a má možnost, měl by říct ano. Nejen horám, nechť jsou hory metaforou pro nová dobrodružství a výzvy. Protože není krásnějšího pocitu než vítězství sama nad sebou. Řekla bych, že zvládnutou výzvou člověk sám sebe naplní jistotou a sílou. A také své přátele poznáte nejlépe ve chvíli, kdy dochází voda.

Hned po dokončení třídenního putování jsem se zabývala myšlenkou, jak je lidské tělo neuvěřitelné. Protože můžete a máte dostatek sil, i když si to nemyslíte. Proto pro mě hory byly velkým důkazem, že limity a hranice máme pouze v hlavě.

Každého, kdo pociťuje přemíru stresu, shon a nedostatek vůle, poslala bych do hor. Ať se jimi toulá a bloudí po nich do posledního dechu a věří, že v nich najde sílu. Každého, koho těší velké úspěchy a stává se pyšným, odkázala bych na hory. Nechť se zastaví na vrcholu a hledí do dálky, které vládnou mohutné a staré masivy, ať v pohledu na ně najde pokoru a připadá si malý. Protože hory smetou pýchu i pokřivené hodnoty, ukojí zvědavost a utěší smutek a dají vám podivný pocit smíření a útěchy, se světem i se sebou samým.

Eliška Pondělíčková

G7.A